Červen 2010

Sex

24. června 2010 v 22:11 Zamyšlení
Nikdy jsem o tomhle tématu nepsala, protože mi přišlo, že to je moje věc, že to je přespříliš osobní a bůh ví co ještě :D

Asi takhle: nechápu dnešní vlnu sbírání korálku po korálku a pak odkopnout. Spoustu mých kamarádek to dělá (už vůbec nemluvím o klucích) a přijdou si čestný. Já mám sex hodně ráda, ale ani ne tak kvůli chtíči jako kvůli tomu být šťastná s tím, koho miluji. Sex je v dnešní době brán jako obchod. kolik prostitutek za den potkáte... Jak je to medializovaný... všechno víte z netu. Ale vždyť je to záležitost těch dvou! Asi jsem v tomhle příliš staromódní či co, ale nechápu to!

Fascinuje mě, když mi vypráví kamarádka, že o to přišla, protože už musela... protože jí je osmnáct... No to je hloupost...!  Každej má jiný hodiny. Je kravina řídit se někým jiným. už je i normální, když o to člověk přijde ve třinácti... Směju se tomu a zároveň pláču. Nelíbí se mi to!

Milujte se, dejte si horkou vanu, vyzdobte pokoj svíčkami, šeptejte láskyplná slova, hlaďte, líbejte, nabídněte nejen své tělo, ale i svou duši... ale tomu, kdo Vás miluje a koho milujete taky...

není nic krásnějšího, než když se spolu milují spřízněné duše. Nepochopím, že někdo to pojímá jako sport... Nepochopím tvrzení mužů, že s největším je to nejlepší... A nepochopím ani ty ženy, které se pro sex rozdávaj na potkání...

Přestaňte už řešit velikosti prsou a penisů... Pokud to není extrém, tak je to jedno. Mam malý prsa, mam je ráda, žiju s nima a co? Neažte si sebevědomí tím, že kámoška je má větší než vy... Sex je vždycky originální, individuální... Jste v něm vy... Tak si sami sebe važte... ;)

Sen

23. června 2010 v 22:19 Bloudím tmou
Nejsem člověk, který by byl noc co noc obdarován pěkným snem. Vždycky-už jako malá holka- jsem měla strašidelné sny, nekončící noční můry. Byly časy, kdy jsem se bála usnout. V těch snech se objevovala ztráta mé rodiny a přátel, vraždy, pády, útěk před něčím... Pamatuji si pouze dva krásné sny... Jednou, když ke mě přistoupila malá živá postavička a vzala mě na prohlídku nočním nebem. A druhý sen, když jsem jela v zimě na bobech s celou rodinou a bylo to strašně fajn, protože jsem v tom snu spatřila všechny moje milované duše...

To byly nejkrásnější sny mého života a od té doby si žádný sen takto krásný nepamatuji. Teď už přišly ty horší...

A další hroznej přišel dneska v noci... Když jsem čekala společně s Veru a Barry (kamarádky) ve frontě... A víte na co jsme čekaly? Na smrt... A ona si pro nás přišla... Neviděli jsme jí... prostě najednou tu bylo velké NIC a my byly v posmrtném životě... Verča mi říkala, že si musí odlakovat nehty, jinak ten lak zbyde na rakvi... A všechno mi docházelo. Že jsem mlaďounká a tak rychle to končí... že jsem si zdaleka nesplnila, co jsem chtěla...

Možná řeším blbosti, ale ten sen mě rozbrečel... Prý, že to, co se nám zdá, je odraz našeho podvědomí. Tak v tom případě jsem hodně psychicky labilní a moje podvědomí se zlobí. Chci ho zklidnit a nevím jak :/

Miluju ho

16. června 2010 v 13:08 Chvilky úsměvu
Byl 27.únor a malá Anetka si vyšla na pivko s jednim metalistou... Netušila, jak moc se to zvrtne a že za pár měsíců o něm bude psát tak zamilovaný článek...

Annynka miluje Vášu...

Protože...

To on jí změnil život... Ukázal, jakou cestou se má Annynka vydat a nabídl, že jí bude vést... Přijala ruku. Byla tak úžasně hřejivá. Později zjistila, že polibky jsou snad ještě hřejivější než samotná ruka... Nechávala si skládat písně od toho temného vlkodlaka...

Kdykoliv měla špatnou náladu, byl tu, aby jí z pochmurných myšlenek utvořil myšlenky krásné... Annynka poznávala, že radost si lidé musí vybudovávat. Radovala se z toho, když měla třicet korun, radovala se z korun stromu a především z polibků...

Její vyvolený sice nepřijel na koni nýbrž na koloběžce... Ale jí to vůbec nevadilo. Všechny její kamarádky prahly po boháčích s luxusníma autama... Ale Annynka sledovala šikovnost vlkodlaka a nechala se oslňovat pouhou jízdou na koloběžce... A nejen tím... Vlkodlak ji ukazoval své fotky... Ty krajiny byly neuvěřitelné... Tak živé fotky vlastně nikdy neviděla. Okouzloval i hrou na kytaru, zpíváním, svými neuvěřitelnými texty, ze kterých sršela upřímnost a citlivost...

"Annynko, já jsem tak přecitlivělý... dokázal bych se vcítit i do lístu na stromě..."

A teď si představte, že vlkodlak se vcítil do ní... Začínalo to být poměrně zajímavé...

Představil jí jiný svět, který se jmenoval Lbín... To slovo "Lbín" nezní nějak mocně, ale svět ve Lbíně a veškeré jeho části mocné jsou... Vesnička, kde neexistuje nic jiného než báječná příroda, zvěř, pohoda, muzika a láska... Zázraky se dějí a pokud bych měla dát této vesnici jiný název, zvolila bych Ráj...

Jednoho dne dal tajemný vlkodlak Annynce květiny... Vysušela je a schovala na památku podobně jako, když jí dal milostná psaníčka, dvě vymodelovaná prasátka nebo účet z obchodu... Květiny hrály barvami a Annynka se na ně dívala celé dny. Bála se dát vlkodlakovi lásku, protože dostala strach, že vlkodlak by se zalekl a volil by útěk než odevzdání. Přemýšlela o tom celé noci, hrdě vykřikovala, že lásku si nepřipustí. Byla totiž hodně zklamaná z předešlých známostí. Vlkodlak se nevzdával... A tak začal boj Kdo z koho...

Najednou si Annynka uvědomila, že bez Váši nemůže být. Že s ním chce prožívat všechno.  Je to anděl, ďábel, můj vládce a král a především láska.

Miluju Lbín, miluju píseň Nothing else matters, při které mi došlo, že k Vášovi cítím něco víc. A především miluju jeho, nedám na něj dopustit. Pro všechny zamilované nebo spíše nešťastně zamilované... VĚŘTE v lásku, nenechejte se zastrašit prvním zklamáním! Věřte a bojujte! Ve dvou se to líp táhne... To za to stojí přeci!

Annynky se dotkl nebeský anděl... 27.únor... proklínám a miluji ten den!


Novinky

8. června 2010 v 20:15 Chvilky úsměvu
Všechno, na co se Váš zrak upře je originální a my si to neuvědomujeme. Každý pohyb stromu, měkost trávy, jemnost vánku nebo červánky... to jsou nádherný věci a já jsem začla mít hodně ráda přírodu...
Mám teď spoustu problémů... a jsou dvě možnosti... buď se před ně postavím a s hrdostí mou vlastní se je pokusím vyřešit. Týká se to známek, ztraceného mobilu, vztahů i sebe samotné... Nebo před nimi uteču do víru jiného světa. Do pekla, ale pro mě do nebe... Přemýšlela jsem, jakou cestu si zvolit... Jsem stvořena pro těžké věci, pro srdcové záležitosti... Zároveň si chci užít života... Tak volím obě cesty...
Dopady a psychický stavy jdou znát, protože tyhle dva směry k sobě nejdou absolutně dohromady.

Asi si to volím schválně, protože moje podvědomí netouží po průměru všedního života. Chce víc...

Nějak začínám kašlat na vzhled... V dubnu jsem chodila do solárka, na aerobik, malovala se jak o život, barvila si vlasy... a teď? Nic... A je mi to fuk, jelikož jsem zjistila, že člověk se musí mít rád takový jaký je. Nějak mě to teď zkrátka nebaví... Dělat ze sebe mladou dámičku ani stylovou punkérku... Nemám k tomu důvod... Já jsem já, třeba jsem naprostý béčko... co béčko, přímo céčko tohohle zkorumpovanýho mediálního světa! Ale našla jsem se, stojím si za tím kdo jsem...

To je asi to nejdůležitější!

Marihuana

4. června 2010 v 21:57 Zamyšlení
Už nějaký ten měsíc vím co to je dát si jointa... Ráda bych se s Vámi podělila o můj názor. Nikomu ho nevnucuju, ale byla bych nerada, kdyby mi ho někdo vyvracel, protože si za tím stojím...

Když jsem poprvý hulila, nic jsem necítila... Venca mě to pomalu učil a došlo mi, že marihuana neni cigareta... Musí se vdechovat jinak... Když jsem jí poté vdechla pořádně, hodně jsem se smála,zároveň byla naprosto při vědomí... Necítila jsem NIKDY touhu dát si ještě. Užívala jsem si přítomnost...

Co se mi na tý zelený parádě líbí? Těch důvodů je několik. První z nich je, že čas ubíhá pomaleji. A vy si tím pádem vychutnáte každou minutu. Deset minut nádhernýho psychickýho stavu se zdá jako hodinka... kdo ten stav nezažil, si ho těžko představí... Díky trávě utíkáte do jiného světa. Nejsou v něm problémy ani strasti... Jen smích a výborná nálada. Radujete se z maličkostí a dochází Vám, co všechno máte. Cítíte své tělo trošku jinak, jakoby jste to snad ani nebyli vy... Každý zřejmě vnímá něco jiného... Moje kamarádka prohlásila, že když hulí, uvědomuje si krásu vzduchu, uvědomuje si pouhý fakt, že dýchá... Já mám zase  pocit hodně volných rukou a vždycky mi přijde, že když je napřáhnu tak snad vzlétnu... Tento článek zatím asi působí tak, jakoby s Vámi tráva dělala vyloženě zázraky a že z ní lidé blázní... Omyl, není tomu tak!!! Vnímáte, bavíte se, komunikujete, užíváte si a člověk by to na Vás ani nepoznal.
Další plus je, že díky brčku mi vždycky přišly ohromné toky myšlenek. Otevírá se Vám jiná cesta a přemýšlení na ní je ojedinělé. Nikdy jindy takto přemýšlet nebudete.Napadají Vás nové věci, které by Vás normálně nenapadly. Díky týhle úžasný věci jsem přišla na to, kolik dalších osob v sobě mám. A nebyl to klam :)!
Někdo říká, že má z trávy haldy... Z trávy sama za sebe můžu říct, že vyloženě halucinaci jsem nikdy neměla. Zažila jsem při ní stav rovnající se extázi, ale vždycky jsem věděla, co se se mnou děje. Nestalo se mi, že by obloha byla růžová... (Ale je fakt paráda pohulit si, kydnout sebou na deku v přírodě a pak se dívat do čistě modrého nebe.)
Supr věc je taky ta, že po alkoholu je Vám druhý den špatně. Po mariánce ne... Fungujete dál jakoby se nechumelilo a nikdo nic nezjistí... Žádný prudký dopad do reality, nic takovýho nehrozí! :)

Tři věci se mi na tom nelíbí...

První jsou oči jak žárovky... Není to hezký, nelíbí se mi to. Vypadám jak alergik v největším stádiu.
Druhá je ztráta krátkodobý paměti... a tu pociťuju. Tedy, když v sobě THCčko mam.
Třetí je NEZAMĚŘOVAT se na orgány. Když se na ně zaměříte, můžete chytnout křeč, může se cokoliv stát... (Nebojte, z jointa ještě nikdy nikdo neumřel ;))

Ale pak tu jsou holt ty kladný věci a ty jsou pro mě podstatnější... Tak skvělý zážitek, když jsem ve stavu mariánky jela autobusem, poslouchala při tom písničky plus měla zavřený oči. jednoduše nádhera. Nebo když jsem hulila na balkóně s Vencou a mě došlo, že jsme na tom vlastně stejně. Anebo když sebou plácnete do postele a někdo Vás hladí... Výborný je si pod vlivem trávy taky kupříkladu zazpívat... Muzikanti hulí, protože tu muziku potom cítí jinak. Každá zahraná struna, každej tón a každej úder do bicích...

Zapomněla jsem ale dodat ještě jednu věc... možná tu nejpodstatnější. Otázka svědomí a okolí. Jste souzený a lidem nevysvětlíte, že na smíchu není nic špatného. Lidi nic nezkusí a říkaj, jak je to neetický a jak Vám to vyžírá mozek. Ano, marihuana je droga. Lehká droga. Je potřeba s ní zacházet opatrně... Ale mě ten pocit za to stojí. Hulím jednou za dva týdny. Nepřijde mi to špatné...

Chci podotknout, že článek rozhodně není určen k navádění. Ať každý uzná za vhodné, co je pro něj přípustné a co nepřípustné, kde jsou jeho hranice... Jestli mohu radit: především nesuďte a pokud chcete soudit, zkuste to.

Kapela

2. června 2010 v 23:29 Zamyšlení
Vždycky věřte v to, co děláte, co Vás činí šťastnými...

Muzika... Odjakživa mě naplňovala. Ten pocit, který mám, když zpívám se ničemu nemůže rovnat. Je to přiblížení se nebi, Nirváně a nalezení svého nitra. Bylo mi čtrnáct let a v pokojíčku jsem snila o tom, že jednou budu mít velkou rockovou kapelu. Že budu úspěšná a budu moci jenom zpívat. Nic jinýho mě v tý době nezajímalo.
Pořád se nedařilo. Vyzkoušela jsem pár kapel, ale bylo to pro mě složitý, protože jsem si nevěřila. Zpívala jsem o sto šest, ale nebyla jsem až tak průbojná a tak se stávalo, že jsem z kapel odstupovala. Myslela jsem totiž, že na to nemám.
V patnácti jsem zpívala s orchestrem a to byl odrazový můstek. A já z toho můstku skočila několik metrů a vplula jsem do světa muziky, zjistila, co se mi líbí a co ne. Jaký pocity a tóny mě dělají při hudbě šťastnou. Měla jsem úspěchy, ale pořád to nebylo ono. Potřebovala jsem kapelu. Klasika, divadlo, muzikály, Suprstár, dívčí skupina, soutěže... to všechno bylo fajn, ale nestačilo mi to. Po mnoha neúspěšných pokusech o vznik kapely jsem si letos v únoru řekla, že si naposledy zkusím podat inzerát...

Koho by zajímala 16ka prahnoucí po kapele?

Ale ona začala zajímat...

Mám skvělou rockovou kapelu, můžu si tvořit vlasntí muziku a texty, tak jsem si to vždycky přála. Můžu zpívat na mikrofon a být šťastnou. Můžu jít s kymkoliv na pivko a hodit se do jiný nálady. Jsem spokojená.

V kapele máme kytaristu Rasťu, který mě přes můj inzerát oslovil... Je to zvláštní, když ho skoro neznám, ale věřím mu a vím, že to s muzikou myslí vážně... Pak tam máme baskytaristu Toma. Věčnej kritik, srandista... jen ta kritika je místy až přehnaná... A nakonec novej bubeník Pavel. Sympaťák, co se hned chytne a spojuje techniku se srdcem...

proč o tom píšu?

Byli jsme s Rasťou a Pavlem v hospodě, dali si Startky a dvanáctku. A já jsem se řekla Rasťovi: "Doufám, že mě z kapely nevyhodíte. Tolik si nevěřim a už potolikátý jsme měli bubeníka..." A Rasťa se usmál a odpověděl: "Aný, chceš něco říct? posledně jsme s Tomášem šli po městě a on mi namítnul, že když zpíváš, mrazí mu v zádech. To je hlas Any! Takže si nemyslim, že bychom Tě měnili..."

A já jsem moc moc moc ráda, protože tohle mě zahřálo u srdce... ten co pořád kritizuje mi skloní takhle hezkou poklonu... Děkuju třicátníkům že poslouchaj takovou holku! Děkuju mýmu strážnýmu anděli a všem múzám, který mě ženou dál...

Odpusť

1. června 2010 v 22:17 Texty mých písniček
Tohle je píseň o mě a o Vencovi. Píseň o nás dvou... Velkejch dobráků, který se hledali... Avšak nic není dokonalý. Nikdy. Zachovali jsme se k sobě oba strašně špatně... i já udělala spoustu chyb. A takhle ty chyby vypadaj! Neskutečně mě to mrzí...


Ode dne co jsi odešel je všechno prázdný
všichni měly silný ramena jak je to snadný
proklínám dvacátej sedmej únor
a miluju tvůj vzdor

zbožňovala jsem náš měsíční svit
a taky že jsme pod nim mohli být
tvoje květiny uvadly
společně s naší umírající láskou
jen před Tebou nezaobírala jsem se maskou

já holt miluju tvůj vzdor
proti celýmu světu
za ruku mě vem
půjdem poslední metu

Nikdy jsme si nechtěli ublížit, tak proč teď o tom zpívám
říkám sbohem všem mym vírám
protože jsem je našla jenom v tobě
promiň mi ty hnusný kecy
připadala jsem si jako velká frajerka
dřív jsem nedělala takový věci
totiž mstít jsem se chtěla
a za to mě klidně vystřel z děla

jsi upír kterej ze mě vysál rozum
dodáš jiskru všem mým tónům
zlato já Tě miluju
a navěky slibuju
že už jen s Tebou
půjdu oblohou...

na tenhle svět seš až moc velkej dobrák
věř tomu, že jsem taky taková byla
dokud jsem nepochopila
že svět se musí přelstít
promiň, nikdy jsem nechtěla zklamat
přála jsem si lásku dávat
nic se nevyrovná tvýmu srdci
dal jsi ho mě-věčnýmu sobci
zda li mi odpustíš je ve hvězdách...

láska je odměna za morální činy
tak proč se Ti jí nedostává
a vy ostatní - přestaňte tvrdit, že se to stává
všichni říkáte jak jednoduchý je se z toho dna vyhrabat
tak si to zkuste, pocity duste
snažte se hezky vypadat !!!
Vy blázni!

jsi upír kterej ze mě vysál rozum
dodáš jiskru všem mým tónům
zlato já Tě miluju
a navěky slibuju
že už jen s Tebou
půjdu oblohou...

Zkusí o Tobě někdo říct křivý slovo
bude mrtvej přísahám
naposledy odpusť mi
budeš mnou jen milován
přísahám...