Sloup

7. března 2010 v 17:13 |  Bloudím tmou
Byla jsem na soustředění ve Sloupu...

A jel tam i ON... moje jizva, duševní spříznění a moje isnpirace k písním - Radim... Původně jsem měla v plánu ho seřvat a celej pobyt mu znepříjemňovat... Hned po příjezdu jsem za ním šla do pokoje a řvala na něj, proč mě pomlouvá. Nakonec se dozvídám, že to tak horký nebylo... Pak se mu podívám do očí... A vidim tu zatracenou zoufalost. Pro jistotu zamknem pokoj, abychom si mohli všechno říct...

Dvakrát zkolaboval, byl u psychologa, nezvládá to... A já si uvědomim, že ho NEDOVEDU nenávidět... Mluví ke mě celkem přátelsky, až mě to udivuje... Něco ucítím... "Ty kouříš?"

ON???

Ten, který mi říkal: "Kazí Ti to zdraví, hlas i celkový dojem?!" Ten, co mě poučoval o tom, jak je to špatný a že nikdy nezačne...? Vyvětráme okno a když do pokoje vrazí učitelka, zastanu se ho... "To už smrdělo, když jsme přijeli."

Sedíme na posteli... "Proč ses neozval, když jsi byl uplně v prdeli? Pomohla bych Ti..."žádná odpověď... jenom tak kouká a váhá... v očích vidim to, co jsem viděla srpen 2009... "Pomoz mi!!!" Najednou někdo zaklepe na dveře... Oba dva chceme odemknout, takže se srazíme a ve stejný moment řeknem: "Promiň." Začnem se smát... tak trošku ironicky a s bolestí... Vždycky mezi náma fungovala telepatie a takhle jsme si jí připoměli...


O pár hodin později sedím na orchestru a posloucham Titanic, Phantom opery a do očí se mi vhání slzy. Všimne si toho,ale nic neudělá. Večer si pošlem dvě smsky a já koukam na dvd s holkama na pokoji... Jsou to šílený bárbíny, to co nemam ráda... ale MUSIM ten Sloup nějak přežít, prostě musim.

Další den je výlet. Vyrážíme do lesního divadla. S Radimem se popichujem a všimnu si, že jsme se během té půl hodiny vrátili do starých časů. Sranda, rýpání a zjistim, že i když mi ten člověk ublížil jako NIKDO jiný, tak ho mam prostě ráda. Měla jsem šílený podrážky a snažila jsem se vyšplhat kopec. Natáhla jsem se... Podává mi ruku... Rozmýšlím se a nějakým zázrakem vstanu sama. Natáhnu se podruhé. To už se nenecham dlouho pobízet a chytnu ho za ruku.

Vrátíme se, mám skvělou náladu a Radim si mě volá do pokoje... "Anet... Sloup je fajn... Ale nechci, aby se to zvrtlo ve větší přátelství." Teď mam pro změnu v očích já to šílený zoufalství, který mě užírá. Odvětím "Neboj se, já taky ne." je v tom ta zkurvená škola, kam chodí... ty jeho připitomělí spolužáci. nenávidim faleš... odjakživa!

Večer vyrážim ven s Terezkou a Radim jde s náma... na cigárko... A né, že já mu dávám... To on vytahává hnusnou moonku a zapalovač. Vtahuje do sebe nikotin a mě to je šíleně líto... Držim se,abych se nerozbrečela úplně... Večer hrajem na klavír a najednou na nás padne nostalgie... Pochopí, že mě to pořád strašně mrzí a tak raději odejde. Dostanu hysterický záchvat a brečim, brečim, brečim...

Další den ráno se procházíme... A já vím, že je to naposled, co jsme spolu... takhle sami dva. Mlčím... Jsem absolutně bez nálady... Povídá mi o cestování, školách a mě se sakra nechce odjet...

Ale je to tak... čas plyne dál... jen... čekala jsem tu debilní větu. "Omlouvám se Enny." a tim by řekl všechno!

Vaše trošku v háji Anny
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama