Podnájem

13. února 2010 v 14:26 |  Bloudím tmou
Nechtěla jsem se na blogu zmiňovat o rodinných problémech... ale došlo mi, že je to přeci jen anonymní blog, nikdo o něm z mých blízkých neví, tak proč se nezmínit...

Mám podnájem... svůj vlastní... Zní to možná dobře, ale ba naopak... je to spíš hrůza... Nevycházím totiž s máminým přítelem a několikrát se stalo, že mě vyhodil ven... Jenže já mám natolik zkurvenou rodinu (nezveličuju), že nemohu jít k babičce, ke strejdovi, k tetě ani ke svýmu tátovi... protože o mě nestojí. Nevím důvod, nikdy jsem nikomu z rodiny nic neudělala. Prostě já rodinu nemám... Mám super skvělou mámu a moc hodnou andělskou ségru... ale do Pardubic k ségře nemůžu jezdit, kdy se mi zachce... každý týden pěti stovku nenosim po kapsách...

A jelikož nemůžu k nikomu jít, když mě mámy přítel vyhodí, tak mi mamča zařídila podnájem. Vypadá to tam o-t-ř-e-s-n-ě... sprcha společná se sousedama, tvrdá matrace, tmavá místnost... záchod i kuchyně TAKÉ společná se sousedama. Jediné plus je televize...

dvakrát v týdnu tam budu přespávat... i když je ten byt fakt šílenej, tak budu mít klid... nebudu muset rozklepaně sedět v pokoji, nebudu se muset hádat... a tak dál... Ale je to divnej pocit, když už nemám tři, ale pět klíčů... Divnej pocit, když mam v šestnácti svůj vlastní prostor, svůj podnájem...

Když bych měla přítele a bylo mi osmnáct, nerozhoduju se dlouho a jdu bydlet k němu... protože doma je teror... ale nechci o tom psát... nebudu tahat špínu ven a radši jí budu dusit v sobě... už jsem se to naučila...

Jakou máte rodinu vy???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Perfektní Slečna Perfektní | Web | 13. února 2010 v 20:54 | Reagovat

..Když něco podobného slyším nebo čtu,vždycky mě z toho píchne u srdce.
..Já mám občas neshody s rodiči, někdy častěji. Ale ty hloupé dohady o ničem jsou proti tomuhle procházka růžovou zahradou.
..Určitě si byt nějak zařídíš líp. Maminka se ségrou Ti pomůžou.
..Aspoň máš kam utíkat.

..Přeju, ať je vše lepší ♥

2 mickee mickee | Web | 14. února 2010 v 13:02 | Reagovat

Tohle Any znám a vím jaký to je nemít domov. Potom co jsem odmaturovala a odešla na vysokou se pro mě domovem stala kolej. Už o prázdninách po matuře jsem se těšila pryč, doma to bylo špatný, naši se neustále jen hádaly, aby to máma pak nemusela poslouchat, chodila pryč a mě a bráchu tam nechávala, takže si táta veškerej vztek vybíjel na mě. Tak moc jsem si přála mít svůj klid. Teď, i když jsou naši rozvedený, bydlíme jinde, doma je klid, tak prostě mě už mamka štvě, Zvykla jsem si na svůj klídek, na dělání věcí po svým. Uklizím, myji nábodí a to všechno, samozřejmě, žádnou služku nemám, ale až když mě se chce, až když mám čas a ne hned jak někdo řekne. Nemusím už nic poslouchat. Ale stejně to pořád není ono, jsem na nich závislá finančně, což mě někdy štvě, na brigády kvůli škole prostě nemám čas. Sotva vyjdu s jídlem, takže na nějaký posezení v hospodě s kamarádama, koupení si třeba kalhot, to nepřichází v úvahu, musím šetřit, protože říct si o víc peněz, na to jsem moc hrdá a nerada se někoho doprušuju. Ve mě jsou dvě osoby, jedna by se ráda osamostatnila úplně, našla si práci, školu dělala třeba dálkově, ale ta druhá je strašněj posránek, bojí se udělat nějaké závažné rozhodnutí, bojí se opravdového života a nechce ho mít, chce být pořád ta malá holka. Nikdy jsem neměla perfektní rodinu, myslím v atmosféře doma, ve vztazích mezi příslušníkama, ale jinak o mě postaráno bylo. Měla jsem skoro všechno, co jsem si přála (jsem skromný člověk, takže jsem nechtěla každou blobost co kde byla, myslím nějaké užitečné věci), na školní výlety (i ty dlouhodobé) jsem jezdila, takže si v podstatě nemám na co stěžovat. Ale za mých 21 let, si nepamatuju nikdy rodinnou dovolenou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama