Můj milostný život

7. února 2010 v 21:37 |  Moje já
Moje lásky... Závidim emancipovanejm nezávislejm holkám, který dokážou být sami... třeba jenom se psem... který si umí se vším poradit a nepotřebují k tomu chlapa... Chtěla jsem být taky taková... A zkoušela to... jeden čas jsem dost flirtovala... jenže jakmile mělo přijít na onen úlet, stáhla jsem se zpátky... nedokážu s někým něco mít a nemilovat ho... Můžu bejt na diskotéce, popíjet drink, bejt uvolněná a přesto nesvá... ale nesnížím se a nebudu ze sebe dělat couru. Vždycky, když k něčemu byť sebemenšímu došlo, tak jsem si to v podvědomí vyčítala... Jeden kamarád mě kdysi nazval symbolem ctnosti... já se tomu smála, ale měl vlastně pravdu.

Láska si mě poprvý našla, když mi bylo 14. Tenkrát jsem nevěděla, co láska je. Byla jsem naivní malá holčička věřící na pohádky s happy endem... Pamatuju si to jakoby to bylo dnes... 21.prosinec, poletující vločky a seznámení se v autobusu. dost netypické seznámení, uznávám... Ale jak z filmu... Na první pohled, hned jiskra... Líbil se mi styl, jakým mluvil, jeho piercing v obočí, punkový ohoz a zároveň chápavost a obětavost, která z Kuby třískala. Asi za čtyři dny od našeho seznámení, jsem poprvé napsala Miluji Tě... Říkal mi princezno, každý ráno mě probouzela nádherná smska, dal mi dokonce své klíčky od bytu. Je fakt, že v Kubovi jsem se vzhlédla. Toužila jsem být jako on, umět komunikovat jako on, kousat se do rtu jako on... byl to můj malej vzor. Naučil mě porozumět romantice, nesoudit lidi, pomáhat jim... Nebyla jsem ale na lásku ještě připravená. Sakra, bylo mi čtrnáct, jemu osmnáct... A když se se mnou rozešel na Valentýna, bolelo to. Kubu jsem od té doby nikdy neviděla. myslela jsem, že už nevstanu... Ale vzchopila jsem se... až po půl roce, ale přeci jen...

Aleš... Ten sem ani tolik nepatří, protože jsem ho nikdy nemilovala, ale i přesto jsem s ním chodila 3/4 roku. Což není málo...Znala jsem ho už z dřívějška, vždycky po mě jel. Jednou jsme jeli výtahem dolů a on mě zničehonic začal líbat. A mě k němu cosi přitahovalo - asi ten pocit nebýt sama. Byl to naprosto normální klučina a to mě nudilo. Byly i chvíle, kdy jsem si říkala "asi jsem zamilovaná..." tolikrát jsem nám dala šanci a tolikrát jsem se zmýlila... Je to hodnej, inteligentní milej člověk... ale nebyl pro mě stvořenej. Byla to ode mě pěkná kravina chodit s někým, koho nemiluju... Teď už to vím. Ubližovala jsem jemu i sobě. Nutno podotknout, že jsme výborní přátelé doteď a je šťastně zamilován... a moc mu to přeju :)

...Pak jsem se zamilovala až v létě, kdy mi bylo čerstvých sweet sixteen. Nebylo to rychlé vzplanutí. šlo to hezky pomalu, step by step... byli jsme nejlepší přátelé. Za dva měsíce jsem si uvědomila, že ho miluju. Trávili jsme spolu každý den. Měl obrovský smysl pro humor, vždycky mě dokonale rozesmál. Radim byl šampónek... jeho gelíčky mě fakt štvaly a to věčný nakupování nemluvě... ale měl smysl pro romantiku, skládal mi krásné písně, zpívali jsme si a zažili neopakovatelné situace. Jednou mi vyznal lásku. A já to cítila stejně. Okolí nám sice nepřálo, ale my se nevzdávali a trávili spolu čas čím dál víc. Viděli jsme se snad každý den a večer ještě volali přes icq třeba tři hodiny. Věřila jsem mu jako nikomu. A ta telepatie mi působila mrazení v zádech, jak byla častá. Měli jsme i naplánovanou budoucnost, věděli, kde budem trávit prázdniny. říkali jsme si, že půjdem na stejnou vejšku, že vydáme CDčko... A pak - po čtyrech měsících mi ublížil. Ta bolest byla příšená. Neublížil mi ani tak rozchodem, ale spíš tím, jak se choval po něm. Tolik pomluv, drbů, házení špíny... a takový odkopnutí... dal mi velkou školu do života. ale taky mi vzal to, co jsem si dlouho pěstovala: důvěru k lidem...

Zatím poslední, kdo sem patří a koho v průběhu mého blogového působení připisuju, je Venca. Třetí kluk, kterýho vášnivě miluji. Seznámili jsme se v divadle. Jednoho únorového dne mi napsal: "Pojďme dát řeč na pivo." Věděla jsem už tenkrát, že se něco zvrtne. Né nadarmo se říká, aby si člověk nezačínal s umělci. A já si začla krátký třídenní románek. Pak mi došlo, že Venca je někde jinde a rozešla jsem se s nim. Chvíli jsme se vídali jako přátelé. Najednou jsme se ale hodně svěřovali s tajemstvími, často se líbali... A pak už začala mimorealita. Drogy, příroda, umění, muzika, pevný pouto mezi námi, ty kecy, který miluju... Jednou se zničíme oba. Líbí se mi, že jsme k sobě upřímní, že se umíme hádat a že mě Venca usměrňuje. Miluju ho celýho. Ale za jakou cenu...
Jsem zvědavá na další lásky... I když je to s klukama těžký, komplikovaný... tak nechci bejt tou nezávislou. Nechci si dokazovat, že to zvládnu i bez nich. Člověk si po rozchodu řekne, že už bude navěky věků sám. Ale pak - po nějakém čase zjistí, že na to nemá a i přes riziko dalšího a možná ještě většího trápení, chce opět vztah... Láska je droga... Asi bylo příliš brzy zamilovat se ve čtrnácti, protože od té chvíle se rozeběhnul můj milostný koloběh. A když jsem si lásky dlouho nešňupla, připadalo mi, že můj život je jedna velká prázdnota... Bez ní to bohužel - bohudík nejde...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lollret lollret | Web | 7. února 2010 v 21:52 | Reagovat

Přečetla jsem si celý článek a je to...zajímavé. Vlastně s tebou souhlasím, podle mě je láska opravdu droga. I já, která jsem nikdy s nikým nechodila, cítím, že mi schází a moc. Sice pořád doufám, ale je to prostě nanic. Upřímně zívidím těm, kteří mají to štěstí a jsou s tím, koho milují.

2 Slečna P. Slečna P. | Web | 8. února 2010 v 10:48 | Reagovat

..láska je droga. A taky kur_a.
..dokáže ublížit, ale i za ty slzy to vlastně stojí. Pro chvilky naprostýho štěstí s mým milovaným bych udělala cokoliv.
..přeju, aby jsi zas našla někoho, s kým budeš dlouho a hlavně šťastná :) ♥

3 EmoBlackKitty EmoBlackKitty | Web | 8. února 2010 v 12:23 | Reagovat

Lásak je droga-dost výstižný...:-) Je to jediná droga, kterou beru...:-D

4 mickee mickee | 8. února 2010 v 17:52 | Reagovat

Mě láska potkala taky ve čtrnácti, trvala sice celkem dlouho, ale skončila hodně bolestivě. Přesně jak říkáš, bála jsem se dalšího zklamání, další bolesti, uzavřela se do sebe a odmítali nápadníky. Pak ale přišel zvrat, já zase zatoužila po objetí, ale všichni kdo o něj stáli, tak si chtěli jen užít, tak jsem to nechala na osudu a teď mám nádhernýho a přesně pro mě stvořenýho chlapa.

Any, přeju Ti, aby se na Tebe usmálo štěští a Ty si našla to, po čem toužíš, ať už je to láska nebo nějaký Tvůj sen. :)

5 Neriah Neriah | 11. srpna 2010 v 9:55 | Reagovat

Já se bez kluka obejdu. Sice si občas říkám, jaký by to bylo, kdybych měla někoho, kdo by mě objal, když bych byla na dně, kdo by tu pro mě byl... Ale nepotkala jsem zatím nikoho, kdo by mě zaujal, jsem na kluky dost vybíravá... Vím, že nikdy nenajdu někoho dokonalýho, ale přání je to hezký. Taky se špatně seznamuju a jsem hodně nedůvěřivá... Než se zamiluju, trvá to dlouho. Pro mě je důležitější přátelství. Bez přátel by byl můj život neskutečně pustý. Radši několik přátel, kterým můžu bezvýhradně věřit, než jednoho kluka, který mě může kdykoliv zklamat. Děsím se toho, že bych jednoho dne zůstala úplně sama...
Omlouvám se za poněkud zmatený komentář, musela jsem se vypsat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama