Únor 2010

Bráška Martin

27. února 2010 v 15:05 Bloudím tmou
Bráška Martin...

Seznámili jsme se na základce, když k nám přišel do šestý třídy... Dva roky jsme se míjeli... A pak mezi námi začalo vznikat obrovské pouto.

Byla jsem nenáviděna lidmi ze třídy. Za to, že jsem jako jediná poslouchala punk-rock, za své názory i citlivost... Prostě mě neměli rádi. A tak jsme já Martin a ještě Martinka drželi při sobě... Byli jsme neuvěřitelná trojka, dělali jsme různý blbosti. Martin mi byl maximální oporou a přesně věděl, jak mi vykouzlí úsměv na tváři. Byl to člověk bezprostřední, plnej humoru a zároveň vnímavej a citlivej...

Přešli jsme na střední. A byli jsme taky spolu... Seděli jsme v lavici a smáli se kravinám, kterej nikdo jinej nechápal - jen my... Měla jsem svýho nejlepšího kamaráda... Naše znamení bylo, že když jsme se viděli, sáhli jsme si ukazováčkem na čelo, nos, bradu a vykřikli: "Bruder!" Jezdili jsme výtahem a řvali při tom, natáčeli to na mobil... Křičeli jsme po sobě na náměstí, jak se nenávidíme a měli z toho šílenou prdel. Zpívali jsme si německou koledu a různý lidovky...

Pak jsem přešla na jinou školu... A najednou to bylo pryč... to tříleté krásné přátelství prostě zmizelo... Hodněkrát jsem se pokoušela se mu ozvat, dát si sraz... nemá zájem. Můj bráška Martin...

Martine- tolik mě to mrzí a tolik bych Tě chtěla vidět. Je mi to líto... Musel jsi mě odkopnout i ty? :(

Od základů změněnej život

27. února 2010 v 11:02 Chvilky úsměvu
Seděla jsem v hospůdce, dala si po dlouhé době cigárko (nebojte, bylo to opravdu VYJÍMEČNĚ), pila pivo a bavila se... Mluvili jsme o divadle, říkala jsem svou recenzi na poslední hru... A režisér řekl něco, co mě skoro rozbrečelo... "Když mluvíš o divadle, zářej Ti oči."

Neměla jsem slov a zjistila, že to je bohužel/bohudík pravda... Bohužel, protože bych se měla učit psychologii, netrávit veškerý svůj volný čas na prknech, neměla bych si zamilovávat ty divadelní duše, který mi neuvěřitelně rozumí... Měla bych se učit, nemít hlavu ve snách, netěšit se na zkoušky... Neměla bych se radovat z kostýmu princezny ani z toho, jak báječný pocit mam... Proč to mrazení v zádech? Proč slzy??? vždyť je to JEN divadlo... nic víc...

Ale přesto všechno je tam i to BOHUDÍK... Kdy jsem šťastná... Mam naprosto nepovedenej den, ale vim, že v sobotu jsou generálky... A už se mam na co těšit. Vždyť díky divadle dávám dohromady kapelu !!! Dozvídám se i životy ostatních... Spolupracuju nejen s vrstevníkama, ale i s dospělými... Stále mě to posouvá... Naučila jsem se dokonale pracovat s časem a zvládat VŠECHNO... Když mi není do smíchu, umím nasadit provizorní úsměv...

S Danem jsme seděli za oponou a já mu říkám: "Taky Ti divadlo tak strašně změnilo život?" "Jo... Strašně moc.." A povídal JAK... Mluvil mi z duše...

Stejnak za to může režisér... když by mi v říjnu nezavolal a neoslovil na zpívající princeznu, nezačala jsem chodit. Pak první zkoušky, které byly dost těžké... Nikoho jsem už neznala a připadala si SAMA... Ale vzepřela jsem se a pomalinku jsem se seznamovala. Na představeních jsme všichni brečeli a mě něco osvitlo... Dokola jsem si opakovala, že musim přestat chodit... Tak je to i domluvené!!! Ale nějaký hlas mi našeptával: "Tohle je to co miluješ... a ty se toho teď vzdáš? Jo?! To si říkáš SILNÁ?"

Jsem vděčná režisérovi za všechno... Změnilo mi to život od základu... Slyším, jak chtějí jít všichni na DAMU... A zase ten našeptávač: "Jdi tam taky..."

Mam vnitřní boj... Vim, že by ze mě NIC nebylo... Proto musim na prosperující školu... Teď mě čekají dva překrásné roky v divadle... A pak... uvidíme...

Rozhodla jsem

25. února 2010 v 23:19 Chvilky úsměvu
Udělala jsem jednu věc, která vyházela čistě z rozumu... Vím, že člověka, kterýho mam moc ráda může někdo udělat šťastným...

Jde o Dana. Ano... chtěla jsem ho. Byla do něj blázen. Pak jsem ho poznala blíž... A ano, měla jsem ho stejně ráda, ale JINAK. Jako svýho andílka, hudebního nadšence, hereckýho blázna, jako úžasnýho kamaráda :)

A tak jsem mu řekla, že ho miluje jedna holka... Vim, že jí taky miluje... A oni se za svou lásku stydí, není to směšné?

Jenže...

Asi jsem měla šanci s ním být. Tvářil se tak. Nemohl se zřejmě mezi námi rozhodnout... Tak jsem to rozhodla já... Mam ze sebe správnej pocit. Nemůžu hrát na všechny srany... Netušim, jak to s Mattym dopadne... Celkově teď žiju velice zajímavej a crazy život. Dana jsem si vyřešila... I když mi srdíčko buší... Ale nedokážu je pozorovat, jak to mezi nimi jiskří.

Přeju jim to...

Sranda byla, že po celou tu dobu hráli NAŠE písničky... A my na sebe koukali... Jen koukali... A já věděla, že jsem veškerou svou šanci ztratila...

Neni mi smutno...

Vždyť Dan je skvělej človíček, Míša taky... Jsou si souzeni... Stejně tak jako já a Matty... :)

Pomstim je, ty NULO

24. února 2010 v 23:13 Bloudím tmou
To, co jsem se dozvěděla je NEUVĚŘITELNÉ...

Byla jsem v divadle jako obvykle... A přišla za mnou taková malá holka Terezka... Zná se s mým bývalým kamarádem/přítelem (Radimem-psala jsem o něm, kdyžtak mrkněte: minulost)

Když ke mě přicházela, něco se jí lesklo v očích... "Anet, já už Ti nedokážu lhát... Už prostě nemůžu." Ptám se jí: "Terezko,copak se děje? :-o" "Měla jsem Radimovi o Tobě donášet informace, pořád Tě na škole pomlouvá a říká o Tobě hrozný věci..."

A pak to z ní všechno padalo
A já se dozvěděla ty lži
A necítila jsem vůbec NIC
Jen pohrdání
a naprostý odpor!!!



Dozvěděla jsem se i důvod rozchodu... Nevyspala jsem se s ním... po týdnu chození není divu. Sakra, neměl ani občanku. Řekla jsem mu: "Jo, já Tě miluju... Bude to na tvé 15tiny..." Radim nic nenamítal... Takhle zněla dohoda do prdele!!! A víte PROČ se se mnou rozešel? Protože ho nebavilo čekat... Protože chtěl o to přijít ve 14ti... Není to směšný? A víte co mi ON uvedl jako důvod rozchodu? Hahaha...

Byli jsme u rybníka a líbali se... Tři dny po tom se mi ani neozval... Pak jen oznámil, že tam tu lásku necítí. Vzala jsem to... Bylo mi to divný, ale i přesto jsem to vzala... Ale další týden prý šel a před Terezkou řekl: "Jo, jsem frajer a víš proč? Rozešli jsme se... A hádej kdo s kym? Já s ní!!!"

Terezka se mě často ptala jak se mam, jestli jsem zadaná... Přišlo mi to zvláštní... Konečně vím, že to byl Radim, kdo chtěl o mě vědět... Po třech měsících vím celou pravdu. Sakra, tý holce je 12 a je zatáhlá do věcí, který by řešit neměla. Nejsem na ní naštvaná, omluvila se a hlavně jednala upřímně.

Žiju si šťastně... I když je to občas těžký a mám pocit, že zvládat vztahy, školu, zpívání, věčný zkoušky v divadle neberou konce a že se za chvíli složim... A tenhle luxusní život mi kazí Radim... To, co o mě navykládal je ŠÍLENÝ...

Asi moc dobře nechápete, jak mohl Terezku tak hezky zfanatizovat... Nakecal jí, že jsem jí pomlouvala... Ano, mělo to účinek...

Chci se pomstít za všechny komu kdy řek: "Nulo." Chci se pomstít za sebe, za to, jakou trosku ze mě ze dne na den udělal... Chci ho TAKY vidět na dnu... teď už ano... Vždycky jsem si myslela, že je v něm dobré jádro. Ale je to ten NEJHORŠÍ člověk, jakého jsem poznala.

Kdo nezažil, nepochopí...

Vyříkám si to s ním. Bude ho to bolet. Slovy ho zasáhnu do nejcitlivějších míst. Možná totiž vyhrál válku... Ale né konečnou bitvu...

Protože už nejsem troska... Jsem silná, neporazitelná a mám nadhled! I když jsem nymph-in-rain...

POMSTÍM JE, SLIBUJU...

zrádcové

22. února 2010 v 16:25 Bloudím tmou
já nejsem vůbec silná...
vždyť jsem pořád vyklepaná ze všeho, pořád ta malá holka a znovu se o tom přesvědčuju...

Jednou budu zpívat Je suis malade a budu se dívat do očí těm zrádcům... Těm, kteří mě nechali v dešti stát... nymph in rain...

Budu to zpívat tátovi... kterej mi tak moc chybí a občas mam chuť vzít telefon a zavolat... nemam na to odvahu ani sílu...

Radimovi. Za tu neuvěřitelnou podpásovku. Za ty nesmyslný kecy... celý ty měsíce jsem Tě žádala jen o jedno a tys nebyl schopen to dodržet.. seš bulimik, schyzofrenik, paranoidní egoista, ten, co se podřezává kurva! Moje poslední věta zněla: "Vykašlou se na Tebe..." ONI... TI LEPŠÍ NEŽ JSEM PŘECI JÁ! A vidíš to? Už to sakra vidíš?!!!

Budu to zpívat Barry. Nechápu, co se děje, nechápu nic... Měla jsem Tě za nejlepší kamarádku... Ale ne... Jsi povýšená, namyšlená a i když říkám, že mi je jedno, co bude dál, brečim v pokoji!

Zazpívám to i Martinovi. Svýmu bývalýmu kamarádovi, který býval mým bráchou... Čekala jsem tak dlouho... Zpečetils to dokonale...

A celý mý posraný rodině... kterou nemam ráda... protože to není rodina... (netýká se mamky a ségry)...

Mam špatnej den...

počátek in love

21. února 2010 v 17:06 Chvilky úsměvu
ÁÁÁ... miluju pátej únor...

Napsal mi jen tak na facebook... chtěl mě využít k marketingovým účelům... Ale sedli jsme si. A pořád psali, psali, psali.

Nejprve byla sranda, u icq rozhovorů jsem se nasmála jako nikdy ve svém životě. Za týden se ty rozhovory posunuly k lásce. A Matěj mi psal jakoby z duše. Všechny moje pocity... i to nejniternější... Bylo mi jedno, že ráno budu mít kruhy pod očima. Raději jsem si s ním psala do tří do rána, než abych šla spát...

A když jsem ho viděla, spadnul mi obrovský kámen ze srdce. Do jeho úsměvu jsem se zamilovala hned... Autem jel pekelně rychle, bála jsem se, ale zároveň chtěla zařvat: "přidej ještě víc." Seděli jsme v mekáči, přiklonil se ke mě a začal mi říkat: "Podívej támhle na tu ženskou. Je zoufalá ze života... Říká si: jak jsem se to provdala? Nemam peníze, mám se hrozně... Ty takhle nemůžeš skončit!" Na to kolik má Matty peněz a co všechno na svůj věk dokázal se chová tak přátelsky a nenamyšleně. Je obrovská osobnost... Mohl by psát knihy a být filozofem... připadam si vedle něj jako nula, která nic nedokázala...

"Já jsem ještě větší nula," řekl mi...

A v čajovně mi bylo najednou krásně... prostě hezky, konečně jsem tam byla svá a začla si pomalinku věřit...

Je nekuřák
blonďák
nejinteligentnější člověk, jakého jsem kdy poznala
umělec
blázen
znamením střelec

A vystřelil do mě šíp lásky... je Amor...

Večer mi psal, že mám v sobě prý obrovský potenciál a můžu hodně dokázat... Taky mi napsal, že jsem moc hezká a mám nádherné vlasy... Podle něj přemýšlím úplně jinak než ostatní, mám nadhled a jsem na šestnáct let vyzrálá... Překvapilo mě to a potěšilo...

A přece měl pravdu. Tvrdil, že mi změní život, až ho poznám... A už ho mění... K lepšímu... Bojim se, že to neklapne, nevyjde... Ale uvnitř v sobě cítím, že máme jasnou zelenou a můžeme směle vjet do nového života...

Vaše in love Any

dvacátý únor se zapíše do historie

20. února 2010 v 22:57 Chvilky úsměvu
Byla jsem s ním... konečně... s Mattym... A... Zajímavé

Nikdy jsem nepotkala takovou osobnost... někoho tak strašně zvláštního. Mám teď plnou hlavu jeho. Je krásnej, má nádhernej hlas, když mluví... umí se tak hezky usmát, pořád mluví, dokáže přesvědčovat a není povrchní...
Jsem šťastná a bojím se to zakřiknout. Je to človíček jak z jiné planety, z jiného vesmíru... dokonale mě zfanatizoval... osudový den dvacátý únor... zapíše se do historie...

Chci aby to bylo "my dva"... Utratil za mě takovou sumu peněz... Nejprve jsme jeli jeho autíčkem do mekáče... dala jsem si zmrzku... byla jsem zezačátku taková nesvá, styděla jsem se... Jeho jízda autem byla tak rebelská a zběsilá... ale to jeho "neboj se..." ááá... Potom jsme si dali pizzu... Hawai... napůl... A už jsme se dostali na lásku, na psychologii, hudbu... Poslouchala jsem ho... s takovou chutí... neuvěřitelné... Potom jsme zašli do čajovny... vodnice, čajík a my... zahltil mě spoustou informací... a já se cítila tak strašně dobře... nechtěla jsem aby to skončilo...

příště se políbíme... a bude to pohádkové... vím to! Ach, ani se nedivim, že málem skončil v modelingu... je nádhernej... není možný, abych měla až tak velké štěstí...

Anetka v říši divů... a zázraků...

budu moct zpívat :)

18. února 2010 v 16:17 Chvilky úsměvu
Byla jsem na foniatrii... Vyšetření celkem bolestivý... ano, přiznávám, že jsem cíťa.

Doktorka se mi hrabala v nosních dutinách nějakou tyčkou, inhalovala jsem, narvala mi do nosních direk dva tampónky a do krku mi zajela něčim kovovym :D... Takže... Mám tam velký hlen, zánět nosohltanu, infekci a překrvený cévy...

Ale nejkrásnější je, že za měsíc prý budu moct zpívat... vrátí se to do normálu... jsem šťastná... A slibuju, že budu vzorná... Už nebudu zpívat v mrazech, nebudu přepínat hlas, budu nosit čepici a pít vincentku... Teď mě čeká každodenní chození na čtvrthodinové inhalace... Poprvé v životě jsem inhalovala a dýchám, jakobych byla u moře :D... začnu brát antibiotika, spoustu vitamínů, dělat si teplý obklady na krk a pít čaj s citrónem... ještě čtyři týdny bez zpěvu a pak to rozjedu... :)
hurá
hurá
hurá!!!

Po hlase

16. února 2010 v 18:25 Bloudím tmou
Mám strach... panickej strach... hrůzu... bojím se... jakobych byla v temnym parku a mě pronásledoval vrah... asi tak nějak se bojím...

Nemam hlas. Nechtěla jsem o tom psát, protože jsem si myslela, že se hlasivky sami uzdraví... že budu moct zpívat... přestala jsem kouřit. Nejen kvůli sobě samotné, ale i kvůli zpívání. Za týden zkoušim vydat ze sebe čistej pevnej tón... jediný, co ze mě vyjde je chraplák. Slabej, hnusnej chraplák... Žádnej rozsah... nic...

Přitom ještě v prosinci jsem suverénně podávala jeden výkon za druhým, byla jsem až neporazitelná, vždycky jsem to odvedla... V lednu mi hlas začal kolísat... tak jsem se rozhodla, že si dám třítýdenní pauzu... a po třech týdnech??? NE... jsem jak někdo, kdo nic neumí... zpěv mě držel nad vodou, potřebovala jsem zpívat... pořád,pořád,pořád...

Brečim, protože je mi bez toho smutno. Já neumím ani popsat, co jsem tenkrát cítila... Jen vim, že mnou fičel vzduch, že jsem si připadala zatraceně silná a hlavně... šťastná... sama sebou a vždycky jsem měla radost, když jsem něco novýho objevila...

Ve čtvrtek jdu k foniatrovi... modlete se za mě... doufam, že mi tam něco najdou a pomůžou... protože kdyby tam NIC nebylo, je to ještě horší... pak bych nemusela zpívat už nikdy...

Kdysi jsem psala o tom, že přijít o hlas by se rovnalo sebevraždě... Přicházim o něj a je mi strašně, vnitřně umírám. Poslouchám svoje starý nahrávky a obdivuju se za to, jak jsem to bravůrně dávala... Možná se mi divíte, že jsem z toho až takhle v háji... ale pochopte, že to několikrát bylo to jediné, co jsem měla...

tak PROSÍM
PROSÍM
PROSÍM

Potřebuju žít...

Vlasy

15. února 2010 v 21:11 Moje já
Jestli jsem v něčem narcistní, jsou to vlasy... Maluju se jako každá jiná holka, mám spoustu kosmetiky, sem tam si nalakuju nehty, ale na vlasech mi záleží zatraceně dost :)).

Teď takovej smutnější příběh, kteří možná znáte-možná ne... ale s vlasama souvisí :)). Když mi bylo sedm, měla jsem žloutenku... Nebyla to ale ledajaká žloutenka, kterou dostanete, pakliže si nemyjete ruce. Byla daleko daleko horší... Selhávali mi játra a já nevim, co všechno... tak jsem musela podstoupit šílenou léčbu, která fungovala na principu chemoterapie... Takže mi v devíti letech všechny vlásky vypadaly... Pamatuju si, jak jsem držela zrcátko a koukala se přes něj do velkého zrcadla na mé vlasy zezadu... A to zrcátko z šoku upustila... Jak se mi smáli jiný lidi a mysleli si, že mam leukemii a já nevim co ještě... no, bylo to poměrně těžké období, ale když mi pak narostly vlásky znovu, měly pro mě obrovskou cenu...

Nosila jsem mikáda a ofinku a vůbec různý krátký sestřihy... před pár rokama to ještě letělo :D... A ve čtrnácti nastal zlom a došlo mi, že chci dlouhatánský vlásky... Strašně jsem tehdy záviděla Alanis Morissette, která je měla až po pás... A tak jsem je nechala růst :D... teď už si mě nikdo neumí představit s krátkýma :)... Miluju tu délku, protože si můžu dělat copánky, kudrlinky, vysokej culík... ale stejnak mám nejvíc ráda ten pocit, když je třeba léto a já jsem pouze v plavkách a cítím, jak se mě na zádech vlasy dotýkaj...

S barvičkama jsem taky celkem experimentovala :D do třinácti jsem byla blondýnka... chodila jsem skoro s bílou hřívou a připadala si IN :D Pak jsem ale chtěla totální změnu, tak jsem se obarvila na tmavo červenou... A mě se červená zalíbila... Začla jsem si vlásky nabarvovat přímo rudou... Bylo mi jedno, co si ostatní myslí, líbilo se to mě a to bylo důležitý... V šestnácti jsem si ale uvědomila, že už jsem z červené vyrostla a chci nějakou čokoládovou, karamelovou, klidně i mahagon... prostě cokoliv, jen né rudo! :D

A tak je ze mě hnědovláska... sem tam se něco červeného zaleskne,ale jsem spokojená. A uvažuju že si udělám jeden blond pruh... budu zebra :D

Jsou pro Vás vlasy důležitý? Experimentujete rádi s účesem, střihem nebo barvou???

Všichni

14. února 2010 v 15:56 Spřátelené blogísky
Ráda si čtu cizí blogy... Nahlížím do vašich životů, inspiruji se, jsem nadšená, když máte svůj názor... mám ráda blogové lidi... ač jsou anonymní a neznám je.

emo-black-kitty.blog.cz = Kristýnka alias Emo Black Kitty
maybeyou.blog.cz = Terinka
mycolorsworld.blog.cz/ = Slečna barevná

Podnájem

13. února 2010 v 14:26 Bloudím tmou
Nechtěla jsem se na blogu zmiňovat o rodinných problémech... ale došlo mi, že je to přeci jen anonymní blog, nikdo o něm z mých blízkých neví, tak proč se nezmínit...

Mám podnájem... svůj vlastní... Zní to možná dobře, ale ba naopak... je to spíš hrůza... Nevycházím totiž s máminým přítelem a několikrát se stalo, že mě vyhodil ven... Jenže já mám natolik zkurvenou rodinu (nezveličuju), že nemohu jít k babičce, ke strejdovi, k tetě ani ke svýmu tátovi... protože o mě nestojí. Nevím důvod, nikdy jsem nikomu z rodiny nic neudělala. Prostě já rodinu nemám... Mám super skvělou mámu a moc hodnou andělskou ségru... ale do Pardubic k ségře nemůžu jezdit, kdy se mi zachce... každý týden pěti stovku nenosim po kapsách...

A jelikož nemůžu k nikomu jít, když mě mámy přítel vyhodí, tak mi mamča zařídila podnájem. Vypadá to tam o-t-ř-e-s-n-ě... sprcha společná se sousedama, tvrdá matrace, tmavá místnost... záchod i kuchyně TAKÉ společná se sousedama. Jediné plus je televize...

dvakrát v týdnu tam budu přespávat... i když je ten byt fakt šílenej, tak budu mít klid... nebudu muset rozklepaně sedět v pokoji, nebudu se muset hádat... a tak dál... Ale je to divnej pocit, když už nemám tři, ale pět klíčů... Divnej pocit, když mam v šestnácti svůj vlastní prostor, svůj podnájem...

Když bych měla přítele a bylo mi osmnáct, nerozhoduju se dlouho a jdu bydlet k němu... protože doma je teror... ale nechci o tom psát... nebudu tahat špínu ven a radši jí budu dusit v sobě... už jsem se to naučila...

Jakou máte rodinu vy???

velkej omyl

12. února 2010 v 22:31 Texty mých písniček

Potkáme se na silnici
míjíme se jak mince s mincí
ahoj nepadne, narážka taky ne
jen pohled ZA CO to nejlíp vystihne
asi za obejmutí na konci slz našich
v dokonalym souladu a následnym dopadu
vzal jsi mi veškerý naivní iluze
nepostřehl jsi, že se mnou prohráls v lize
přesto tisíckrát musím se Tě ptát
proč zpívali jsme teda o tom, že chcem spolu tát

jsi jeden velkej omyl
co se ve špatnej den pěkně poslouchal
pro lhaní ses zrodil
a mě za nic potrestal

tak přesná telepatie byla snad dána kouzlem
nechápala jsem proč byl jsi pořád souzen
seš ztracená duše, co by už nepoznala mou
zkus hádat čím to je, fakt né náhodou
Možná by to stálo za knihu či báseň
nebo aspoň tuhle ironickou píseň
o Tobě a o mě, o pravdě a lžích
že chceš mě utopit, ale byl by to přece hřích
a ty jsi vlastně svatozář v tomhle světě tmy
asi tak reálná jako když má postel sny

jsi jeden velkej omyl
co se ve špatnej den pěkně poslouchal
pro lhaní ses zrodil
a mě za nic potrestal

raketovym vzletem, letěli jsme citům výš
bylo to moc vysoko, tak jsme slétli trochu níž
dočista ses pomát, když mluvil jsi o lásce
nevíš co to je, běž chvíli jen sám po stezce
třeba pak pochopíš, že věčnost anděla existuje
i když se Ti pomalu se slzou v očích vzdaluje
totiž andělé nemaj se rvát se satanem
nepatřej k sobě, není to obraz s rámem
když se satan rozčílí, mám peklo v životě
chvíli to bylo,jak jsi sliboval-nenávidím Tě


jsi jeden velkej omyl
co se ve špatnej den pěkně poslouchal
pro lhaní ses zrodil
a mě za nic potrestal

Prosím

9. února 2010 v 20:17 Texty mých písniček
Zas tolik příběhů
je to souznění
od konce k břehům
tvůj hlas mi v srdci zní

pár spadlých hvězd
vezmu si do rukou
láska jak jed
šeptá cosi s touhou

naše setkání - sázka do loterie
řeším všechno jen né strategie
ať si kousek Tebe srdce upije
řeka má se do tvé vleje... a už žádná nostalgie...

Jsi krása všech krás, hvězda hvězd
prostě moje star, věta všech vět!

Prosím... mám velké přání... zažít opětovanou lásku... být s Mattym... šťastná, zamilovaná. Dvacátého se ukáže, jestli mi je přáno nebo ne... Jak mi dneska jeden moudrý člověk řekl: "Třeba to dopadne všechno jinak." Ale já chci, aby to dopadlo podle mě! S ním by se mi mohl rapidně změnit život... cítím to... PROSÍM

Sláva? A proč vlastně...???

8. února 2010 v 21:35
Budu teď naprosto upřímná. Dřív jsem chtěla, aby mě lidi znali.. Abych mohla promluvit.. říct, jak je tenhle svět falešnej.. Chtěla jsem si něco dokázat a své rodině taky. Až když jsem byla v Superstar, otevřely se mi oči. Začla jsem jinak vnímat popularitu. V ČR je popularita rovna komerci (až na pár vyjímek)... Na co ze sebe dělat někoho jinýho a tvářit se šťastně, když to tak není???

Někdo říká, že blog.cz je trapárna.. ale mě se tu líbí.. mám ráda svoje stránky a to co píšu. A vždycky když si připadam jak troska, tak si to přečtu, nebo mrknu na diplomy z uměleckejch soutěží a dojde mi, že i když chybuju k trosce mam daleko..

Znam prostředí rozhovorů, natáčení.. znam akustiku kostela, sálů, divadel, lidušek.. Znam taky nepříjemný zvukaře, různý názory na můj zpěv, zkoušky s kapelama.. Znam prohry, ale i báječný úspěchy.. Znam toho poměrně dost a nepřestává mě to bavit. Ještě chci zkoušet..
Ale už nejsem ta holčička co chtěla, aby její "hity" byly pouštěny z Evropy 2.. Nechci blbý Grammy a pořád se usmívat, chodit na přitroublý V.I.P večírky, vydělávat na průserech... On to člověk nemá zapotřebí. Nemusim bejt za každou cenu středem pozornosti.

A superstar? Zákulisí je falešný, sprostý, hnusný... Né nebudu se zbytečně rozčilovat :D. Když jsem tam byla, došlo mi, že život anonymních lidí je daleko daleko jednodušší a že bych ani jinej žít nechtěla :-p
Možná je tohle hodně hloupej článek a majitelka blogu hodně hloupá dívka,ale tak to vidím já. To co jsem si doposavaď se zpíváním zažila, to co jsem viděla.. Věřte nebo ne.. TADY je skutečně málo lidí, kteří Vám něco ze srdce přejou.. Sláva??? Ok, but not for me ;)

Můj milostný život

7. února 2010 v 21:37 Moje já
Moje lásky... Závidim emancipovanejm nezávislejm holkám, který dokážou být sami... třeba jenom se psem... který si umí se vším poradit a nepotřebují k tomu chlapa... Chtěla jsem být taky taková... A zkoušela to... jeden čas jsem dost flirtovala... jenže jakmile mělo přijít na onen úlet, stáhla jsem se zpátky... nedokážu s někým něco mít a nemilovat ho... Můžu bejt na diskotéce, popíjet drink, bejt uvolněná a přesto nesvá... ale nesnížím se a nebudu ze sebe dělat couru. Vždycky, když k něčemu byť sebemenšímu došlo, tak jsem si to v podvědomí vyčítala... Jeden kamarád mě kdysi nazval symbolem ctnosti... já se tomu smála, ale měl vlastně pravdu.

Láska si mě poprvý našla, když mi bylo 14. Tenkrát jsem nevěděla, co láska je. Byla jsem naivní malá holčička věřící na pohádky s happy endem... Pamatuju si to jakoby to bylo dnes... 21.prosinec, poletující vločky a seznámení se v autobusu. dost netypické seznámení, uznávám... Ale jak z filmu... Na první pohled, hned jiskra... Líbil se mi styl, jakým mluvil, jeho piercing v obočí, punkový ohoz a zároveň chápavost a obětavost, která z Kuby třískala. Asi za čtyři dny od našeho seznámení, jsem poprvé napsala Miluji Tě... Říkal mi princezno, každý ráno mě probouzela nádherná smska, dal mi dokonce své klíčky od bytu. Je fakt, že v Kubovi jsem se vzhlédla. Toužila jsem být jako on, umět komunikovat jako on, kousat se do rtu jako on... byl to můj malej vzor. Naučil mě porozumět romantice, nesoudit lidi, pomáhat jim... Nebyla jsem ale na lásku ještě připravená. Sakra, bylo mi čtrnáct, jemu osmnáct... A když se se mnou rozešel na Valentýna, bolelo to. Kubu jsem od té doby nikdy neviděla. myslela jsem, že už nevstanu... Ale vzchopila jsem se... až po půl roce, ale přeci jen...

Aleš... Ten sem ani tolik nepatří, protože jsem ho nikdy nemilovala, ale i přesto jsem s ním chodila 3/4 roku. Což není málo...Znala jsem ho už z dřívějška, vždycky po mě jel. Jednou jsme jeli výtahem dolů a on mě zničehonic začal líbat. A mě k němu cosi přitahovalo - asi ten pocit nebýt sama. Byl to naprosto normální klučina a to mě nudilo. Byly i chvíle, kdy jsem si říkala "asi jsem zamilovaná..." tolikrát jsem nám dala šanci a tolikrát jsem se zmýlila... Je to hodnej, inteligentní milej člověk... ale nebyl pro mě stvořenej. Byla to ode mě pěkná kravina chodit s někým, koho nemiluju... Teď už to vím. Ubližovala jsem jemu i sobě. Nutno podotknout, že jsme výborní přátelé doteď a je šťastně zamilován... a moc mu to přeju :)

...Pak jsem se zamilovala až v létě, kdy mi bylo čerstvých sweet sixteen. Nebylo to rychlé vzplanutí. šlo to hezky pomalu, step by step... byli jsme nejlepší přátelé. Za dva měsíce jsem si uvědomila, že ho miluju. Trávili jsme spolu každý den. Měl obrovský smysl pro humor, vždycky mě dokonale rozesmál. Radim byl šampónek... jeho gelíčky mě fakt štvaly a to věčný nakupování nemluvě... ale měl smysl pro romantiku, skládal mi krásné písně, zpívali jsme si a zažili neopakovatelné situace. Jednou mi vyznal lásku. A já to cítila stejně. Okolí nám sice nepřálo, ale my se nevzdávali a trávili spolu čas čím dál víc. Viděli jsme se snad každý den a večer ještě volali přes icq třeba tři hodiny. Věřila jsem mu jako nikomu. A ta telepatie mi působila mrazení v zádech, jak byla častá. Měli jsme i naplánovanou budoucnost, věděli, kde budem trávit prázdniny. říkali jsme si, že půjdem na stejnou vejšku, že vydáme CDčko... A pak - po čtyrech měsících mi ublížil. Ta bolest byla příšená. Neublížil mi ani tak rozchodem, ale spíš tím, jak se choval po něm. Tolik pomluv, drbů, házení špíny... a takový odkopnutí... dal mi velkou školu do života. ale taky mi vzal to, co jsem si dlouho pěstovala: důvěru k lidem...

Zatím poslední, kdo sem patří a koho v průběhu mého blogového působení připisuju, je Venca. Třetí kluk, kterýho vášnivě miluji. Seznámili jsme se v divadle. Jednoho únorového dne mi napsal: "Pojďme dát řeč na pivo." Věděla jsem už tenkrát, že se něco zvrtne. Né nadarmo se říká, aby si člověk nezačínal s umělci. A já si začla krátký třídenní románek. Pak mi došlo, že Venca je někde jinde a rozešla jsem se s nim. Chvíli jsme se vídali jako přátelé. Najednou jsme se ale hodně svěřovali s tajemstvími, často se líbali... A pak už začala mimorealita. Drogy, příroda, umění, muzika, pevný pouto mezi námi, ty kecy, který miluju... Jednou se zničíme oba. Líbí se mi, že jsme k sobě upřímní, že se umíme hádat a že mě Venca usměrňuje. Miluju ho celýho. Ale za jakou cenu...
Jsem zvědavá na další lásky... I když je to s klukama těžký, komplikovaný... tak nechci bejt tou nezávislou. Nechci si dokazovat, že to zvládnu i bez nich. Člověk si po rozchodu řekne, že už bude navěky věků sám. Ale pak - po nějakém čase zjistí, že na to nemá a i přes riziko dalšího a možná ještě většího trápení, chce opět vztah... Láska je droga... Asi bylo příliš brzy zamilovat se ve čtrnácti, protože od té chvíle se rozeběhnul můj milostný koloběh. A když jsem si lásky dlouho nešňupla, připadalo mi, že můj život je jedna velká prázdnota... Bez ní to bohužel - bohudík nejde...

kdo z koho

6. února 2010 v 19:36 Chvilky úsměvu
Potřebuji lásku... každý ji potřebuje... horší je, pakliže se zamiluju do dvou kluků najednou... jednoho znám pouze z psaní, druhého z divadla... Teď si oba kluky hezky rozeberu... ať v tom nemam takej gulášek :D

Okej, začnu Danem... Je optimista, snílek, umí krásně zpívat... což je velké plus, protože když zpívám já, hned se připojí... umí se moc krásně koukat do očí, přitom se něžně usmát a nechat si spadnout pramínek vlasů do obličeje... Ano, je to hezoun... Překrásnej... a nenamyšlenej. Vzbuzuje ve mě pocit romantiky a důvěry. Možná je malinko sobec, jak mi ostatně nedávno řekl... je nespolehlivej... jeho čokoládové oči se mnou ovšem dělají divy... Když k tomu přičtu, že sportuje a zajímá se o stejné věci jako já, umí parádně naslouchat... pak není co řešit... jenomže na druhé straně je tak trochu přelétavý... Nevím, zda jsou jeho úsměvy a objetí znakem něčeho víc... Asi bych musela vzít iniciativu pevně do svých rukou, aby z toho něco mohlo být... ale já prosím chci dobývání! Né žádný mrkání a přejíždění jazykem po rtu. On mě musí sbalit... a to jaksi nezvládá :D... Daneček je sluníčko, nikdy není zamračenej, což mě baví... nemam ráda pesimisty, pač se dokážu snadno ovlivnit náladou druhých... Chytne mě za ruce a z očí do očí mi zpívá When I need you... V tento moment z něj vycítím romantiku, naprostou něhu... až bezpečí :)

A Matýsek... S tim si pouze píšu... neznam ho osobně... ale nikdy se mi s nikým tak dobře nepsalo. Líbí se mi na něm, jak je inteligentní a všechno ví - všechno zná... v tomhle směru bych ho mohla brát jako jakýsi vzor :D. Je pro mě atraktivní tím, že ho moc neznám a taková ta tajemnost dodává klukům šmrnc... Vždycky si s ním mám o čem psát, protože Matty dokáže objevovat různá témata, o kterejch by mě ani nenapadlo se bavit. Výhoda je ta, že mu je krásnejch dvacet dva... To znamená, že už vyrost z puberty a zároveň to není ňákej starouš. :D Jeho další velká výhoda je originalita... Nikdy jsem se ještě nesetkala s takovym bláznem, kterej by uměl dělat naprostý kraviny a blbosti... spontánnost 4ever :D Ten věk úzce souvisí se zkušenostma... přeci jenom dva a dvacetiletej Matýsek asi bude vědět, jak na holku... Dokáže dobývat, dokáže naladit... Navíc je to taky umělec... Hraje na klavír a maluje... senzace :) Co mě na něm přitahuje, je ráznost... ego... ale přesto to dělá s citem... ovšem s takovym temperamentem jsem se setkala u bývalého přítele... Možná to není uplně dobrá vlastnost, ale bohužel mě dostává :D Dále je to typickej akčňák... pořád něco dělá... to by mi vyhovovalo, nenudila bych se s nim... nadruhou stranu si čas od času ráda zarelaxuju ;)...

A teď kdo... rozhodla jsem se, že budu flirtovat s Danem a dvacátýho se uvidim s Mattym... a dvacátej únor rozhodne... nechci zůstat na ocet :D ale víte čeho se bojim??? Devatenáctýho mam spicha s Danečkem... a hned dvacátýho s Matýskem... mam radši delší časový úseky :D

Třeba nakonec zůstanu sama, co já vim... ááá lidi... jsem neuvěřitelně šťastná a dvojnásobně :D Láska je láska :-p

nejzajímavější psaní mého života

6. února 2010 v 0:35 Chvilky úsměvu
Nechci používat slovo štěstí... prostě ne...

Psala jsem si s jendím člověkem... začalo to nevinně... jen jsem se naučila hrát na klavír Halellujah, tak jsem se rozhodla, že si to dám na status facebooku... A mě napsal ňákej kluk... Prej, že Halellujah nic není, ať se naučim g dur větu od Bacha... Vůbec jsem ho neznala... Zdál se mi drzej... na chatu mi napsal, že chce moje icq... dala jsem mu ho...

bylo 20:40 a já mu říkala že v devět musím jít pryč... Jenže on si se mnou psal takovym stylem... jak ještě nikdo... tolik jsem se nasmála, zamyslela... po hodině a půl mi napsal něco co jsem nečekala... prej mi chybí láska... a doufam... čekam na to, až budu s osobou které budu moct bezmezně a oddaně věřit...

Sakra... hltala jsem každý slovo, který napsal. Tak moc do mě viděl... manipulátor, blázen, bavič, a pod tím vším slupka romantika... nádhera... poslal mi fotku... blonďák... vždycky se mi líbili blonďáčci... dvacet dva let...

ten rozhovor byl tak... tak nepopsatelnej... museli byste to zažít, co mi všechno dokázal napsat... z dvaceti minut psaní se staly tři a půl hodiny... a mě bylo moc líto loučit se... protože jsem nechtěla...

a víte, co je hustý...

dvacátýho máme sraz... uvidíme se... tváří v tvář... jsem natěšená, zvědavá... chci ho poznat... protože podle psaní z něj čiší neskutečná osobitost... tak dokonalá slovní zásoba, tolik výřečnosti... a zároveň probuzení mého vnitřního života a taky pochopení...

Jmenuje se Matěj... Matějíček... Matýsek...

Přitahuju samý šílence a blázny... Matýsek chce ovlivnit celej svět... chce bejt vladař.... prostě je to cvok... a kdo neni ??? Možná je přitahuju z důvodu, že jsem sama taky blázen... a nemalej... nikdy nebudu mít nikoho normálního... nedokážu se do nich totiž zamilovat... ach jo... jsem šťastná a bojim se toho...

co to zase dělam...


Stop cigaretám

4. února 2010 v 23:20 Zamyšlení
Pokaždý když jsem vykouřila víc jak půl krabky, říkala jsem si: "Táta by byl na tebe pyšnej, viděl by v Tobě sebe..."

Kouřit jsem začala, když mi bylo patnáct a půl... Hodně jsem se stresovala ze školy... Cigareta před písemkou všechno řešila... dokázala mě na půl hodiny uklidnit, přišla jsem na jiný myšlenky a kouření mě "chytlo." Nejdřív jsem si myslela, že to bude tak na dva měsíce... od ledna do března... aspoň nebudu mít takový nervy, všecko se vykristalizuje samo a po dvou měsících přece skončim, žádnej problém...

Dvě denně... když padly tři, připadala jsem si jak největší vyhulenec... po měsící to byly čtyři... Tenkrát jsem ještě měla přítele... Ráno ke mě přijel, zazvonil a jakmile jsem vyšla ven, už vytahoval cigárko a já zapalovač... Procházeli jsme se v parku, s cigaretou v ruce a říkali jsme si, že je nám fajn...Byl duben a já školu absolutně nezvládla...

Když jsem přešla na jinou, doufala jsem, že kouřit přestanu... ale chyba lávky... Hnedka první den jsem razila s holkama do hospody... A ony si suverénně vytáhly cigárko a kouřily... Byl květen... A já se rozjela naplno... padlo jich osm, devět za den...

A tak se to táhlo až do srpna... "Enný, kazí to hlas, zdraví i celkovej dojem." Bylo mi řečeno... Tuhle větu mám silně zakódovanou v sobě... Vyřkl jí totiž někdo, kdo byl pro mě vším... Ten, kvůli kterýmu jsem se snažila přestat... Ale stejně jsem si vždycky vzala... Vydržela jsem to dva dny... Ale bylo to silnější...pak mi zamával onen člověk díky kterýmu jsem se snažila říct dost...... Sbohem a šáteček... Odkopnul mě nelítostně... Až moc tvrdě... Tak jsem se vrátila k cigaretám... naplno... krabka... i víc... už né modrejch, ale červenejch LM...

A pak byl leden... Otravovalo mě bejt otrokem cigaret... Furt prachy... Každej den jsem se ponižovala před vietnamcem... "Dvě kusovky" Nenáviděla jsem tu větu... Vadilo mi zapalovat si ráno před školou... vadilo mi mamce lhát o tom, že jsem byla v hospodě a že přece nekouřim!!! Jedenáctýho ledna (shodou okolností měl ten kretén, kterej mě odkopnul... ta SVINĚ měla narozeniny)... Odpusťte mi výraz svině... Ale je to velice vystihující slovo! jedenáctej leden... A já si řekla stop... Nakoupila jsem si žvejkačky, ledový kafíčka a snažila se... marně... za dva dny jsem v tom lítala zas... a tak to bylo....
přiblížil se dvacátej leden... Měla jsem vystoupení se zpěvem... A toho idiota uviděla... Byla jsem z toho v háji... Vrátily se vzpomínky... A večer jsem si šla sednout do hospody... Padlo jich celkem pět... Lucky strike... Pamatuju si poslední klepnutí do popelníku... A 21.1 byl konec... takovym způsobem jsem se na sebe naštvala... Kvůli tomu kreténovi, kterej mě nechal ve všem, si přecet nebudu ničit zdraví... ty vole na co... A přece měl pravdu... Kazí to zdraví, hlas i celkovej dojem... Nenávidim tu JEHO větu... tu jeho PRAVDU... Je to asi ta jediná pravda, kterou kdy myslel vážně...

Už žádný těšení se na cigárko... Nic takovýho... Nemam potřebu kouřit... Bojim se, že znovu začnu... Netvrdim, že si nevezmu... Co vy víte...??? co vim já... Nechci, aby z mejch úst vycházel obláček kouře... A jsem na sebe moc pyšná,že ten obláček nějakou dobu nevyšel...

A budu prostě nekuřák! Né... já už vlastně JSEM nekuřák :)

heč
heč

Jen... ať je to napořád...

Vysoká škola

4. února 2010 v 12:45 Moje já
Vždycky jsem uvažovala o budoucnosti... Ano, je mi teprv šestnáct, studuju druhym ročníkem Gympl, ale už přemejšlim na jakou vejšku a do jakýho města bych šla... Protože se chci živit dobrou prací, co by mě bavila... možná je hloupost to řešit teďkon... Ale stejně mi to nedá...

Chtěla jsem zpívat... toužila jsem po tom se tím živit... v patnácti mi došlo, že nemam kontakty, potřebnou agenturu, manažera... nemam ani rodinný zázemí, prachy... NIC... došlo mi, že je to dost o štěstí a že je v tomhle oboru mimořádná protekce... Takže jsem to vzdala... né, špatné slovo. Prostě jsem si řekla, že si najdu něco jinýho, co mě bude také bavit... Zpěvu jsem se nikdy nevzdala... zpívam dál a troufám si říct, že mám i dobrý kšefty... je to prostě přivydělávka a něco co miluju :)

V patnácti jsem nastoupila na výbornou školu... kvalitní gymnázium v Teplicích... vždycky jsem byla bohémka a tam jsem se najednou MUSELA učit... A jeden předmět mě začal neuvěřitelně bavit... Základy společenských věd... V tomto předmětu jsem byla jednou z nejlepších ze třídy... pořád jsem se hlásila... Měli jsme špičkovou profesorku, která mi vyhovovala nejen profesně, ale i lidsky... Jednou si mě zavolala do kabinetu a řekla mi: "Anet, běžte na psychologii... Vidim Vás jako výbornou psycholožku nebo terapeutku, věnujte se určitě tomu..." k tomu na mě mrkla... A mě to tenkrát fakt chytlo. Nenáviděla jsem učení do školy, proklínala každej den, kdy jsem se učila (těch dnů bylo málo :D)... ale učení se na psychologii a všechno kolem toho... mi nevadilo... ba naopak... viděla jsem ty jedničky, sypala jsem je z rukávu... profesorka mi říkala, že jsem na to talentovaná a nadaná, že prej můžu hodně dokázat, ale musim chtít...

A já chtěla... fakt hodně... Ale tu školu jsem opustila... jiný předměty se zkrátka nedaly zvládnout. K čemu mi bude posraná fyzika... k čemu chemie... kurva, nikdy jsem to nepotřebovala!!! A jenom kvůli fyzice jsem odešla... A bylo mi to nehorázně líto... Přišla jsem o znalosti, motivaci a najednou jsem patřila Gymplu, kde se skoro nic nedělalo... Na rozloučenou jsem poslala dlouhý mejl té profesorce... Poděkovala jsem jí...

A nynější gympl??? Mam to tam ráda, občas se tam i vyloženě těšim... ALE... chtěla jsem sakra něco dokázat, něco vytudovat... a umim uplný hovno.... Umim možná trochu anglicky, možná vim, kde leží ňáký města v USA... stále píšu bez pravopisnejch chyb a vypočítám kdejakej příklad z matiky... Ale ZSV mi chybí... Máme naprosto šílený přednášky připomínající rodinnou výchovu v osmičce!!! Když byl prosinec 2009, řekla jsem STOP...

"Chci bejt dobrá... chci uživit svojí budoucí rodinu... Do háje, co se to stalo??? Proč mi najednou tak kleslo sebevědomí... proč si před lidma z minulé školy připadam jak šašek... proč beru tu cigaretu... Kolik toho z psychologie umim... co budu dělat po Gymplu... Možná bakaláře, tim to hasne. A kde bude psychologie???"


Tohle mi došlo... Šla jsem za svou momentální učitelkou na ZSV a poprosila jí o knihy... A ona mi vážně dvě půjčila... O Sigmundovi Freudovi... Znala jsem celej jeho život už z minulýho Gymplu, ale přeci jen mi ty knihy pomohly uvědomit si další věci... k Vánocům jsem dostala tzv. Učebnici obecné psychologie... Není to nic světobornýho, ale čtu si jí... Do toho máme super přednášky z biologie... Pokud chci na psychologii, musím ovládat především dva předměty: ZSV a bižuli... A tu jsem si teď hodně oblíbila... musim se učit... prostě musim... nechci na ekonomku ani ekologii... chápu, že to hodně lidí baví... a proto tam jdou... to je upe v pořádku... akorát já jsem holt někde jinde :)

Začla jsem se zajímat o vysoký školy... Vždycky jsem snila o Praze... Je to město, který vyloženě žije, který Vám dá řadu zkušeností a sebevědomí... víte co??? Nechci tam... Uvědomila jsem si, že chci žít v klidu a né ve shonu... Chtěla bych v Praze nějakou dobu bydlet... dejme tomu rok... dva... ale už né natrvalo jak dřív... Takže Karlovu univerzitu jsem rovnou vzdala... na ní nemam... tohle přiznání je vždycky nejhorší... ale nemam na to... berou až moc málo lidí na to, abych se tam mohla dostat... Zvažovala jsem UJEP v Ústí... ale to taky ne... Za prvý bych pořád bydlela doma, protože Ústí je od Teplic kousek... a za druhý se tahle univerzitka neuznává... ano, je to vysoká škola... ale... ALE chci pryč z domova...

A proto jsem se rozhodla, že zkusim Český Budějovice nebo Hradec Králové... tam je přímo katedra psychologie... Asi si dávám moc vysoký cíle... protože přijímačky na psychologii se údajně dají porovnat s přijímačky na medicínu... co by mě ještě tak mohlo bavit... cestovat nechci... neříkám si dvakrát do roka zajet na dovču... ale nedokázala bych dobrovolně opustit ČR třeba na rok... nechci sedět v kanceláři, brát telefony a ničit si oči koukáním do notebooku... nechci bejt učitelkou... bavilo by mě to, nepopírám... jenže jsem z učitelský rodiny... a už z principu, že je každej učitel, nejdu na pajďák...

zbejvá mi ta psychologie... asi je scestný řešit tohle ve druháku na střední... ale musela jsem se vypsat... prostě musela...

KAM CHCETE VY? :)