Radim? Na toho si vsadim... bejvávalo...

2. ledna 2010 v 18:01 |  Bloudím tmou

Tohle je poslední článek o Tobě...
Vždycky jsem si říkala, že nemohu soudit na první dojem... Vypadal jsi jako povrchní "king," všem okolo jsi říkal "nulo..." Začalo to docela nevinně. "Tak co Superstar, jaký to bylo?" zeptal ses... Deset dnů v Itálii, kterou díky Tobě miluju i nenávidím. Leželi jsme na lehátkách a spontánně se ptali toho druhýho na všechno možný, jezdili jsme na šlapadle, měli průsery, snídali spolu, pili drinky... Ode dne kdy jsme se seznámili to bylo jen ty a já.... čtyři a půl měsíce... vnikla jsem Ti do duše a pochopila, že jsi úplně jiný, než jaký se zdáš být... Seděli jsme na lavičce a povídali si tři hodiny... Neřešili jsme lidi kolem... Později už to nebylo jen ty a já... ale my...
Spojovalo nás strašně moc věcí, ale zároveň jsme byli z jinejch světů... Já jakožto "drsňačka" a ty jemnej "šampónek." Všichni nás odsuzovali a pořád dokola se ptali, jak se spolu můžeme bavit, jak nám to může takhle dlouho vydržet... My to chápali... Měli jsme se prostě rádi... Znali jsme se a poznali na sobě smutek... Věděli jsme o sobě snad všechno. Pamatuju si, když jsme šli Askem, koukali na nábytek a ty jsi mi začal vyprávět, že až budeš na střední, tak budeš mít byt a že se tam klidně můžem odstěhovat spolu... Přišlo mi to kouzelný. Pamatuju si, když jsme jeli na Katunu a bylo mi úplně všechno jedno, cítila se svobodně a šťastně... Nebo jak jsme si vždycky zpívali... Pořád... A nejvíc: "Oh, happy day!" Jo, s Tebou to fakt byly šťastné dny. Později to byli už muzikálový hity. And all I ask of you... Chtěli jsme vydat cdčko a hrát v jazzklubu. Pamatuju si, jak jsi říkal, že mě naučíš běhat rychlostí blesku, popadl jsi mě za ruku a běželi jsme... Né, vlastně přímo letěli... Ruku v ruce, jako dvě malý děcka... Pamatuju si, jak jsi mě poprvý rozbrečel... Řekl jsi mi: "Mrzí mě to." Šlo o blbou cigaretu, ale díky Tobě jsem s tím fakt na chvíli sekla... Pamatuju si, že jsme jeli autobusem a poslouchala jsem z tvýho mobilu písničku o mě složenou Tebou... "vlasy, jako vlčí mák..."
I když jsem neměla moc dobrou náladu, dokázal jsi mě pokaždý rozesmát... Naše telepatie byla neuvěřitelná... Řekli jsme tu samou věc ve stejnou chvíli a pak se tomu smáli... Tohle bylo nejzvláštnější. Od samýho počátku tam byla nadpřirozená síla. A ty to víš!!!
 Fotili jsme se v kabince C&A a další den nás odtamtud vyhodili a mě to přišlo strašně vtipný... Stáli jsme na houpačce, skákali na ní a já vždycky vyjekla jak morče, když jsem z ní spadla. Pamatuju si, jak jsi mě učil flusat a já se pomalinku zlepšovala a za pár týdnů doflusla za dva metry. Nebo jak jsem od tebe jela desítkou, vzala černou tužku na oči a namalovala jsem srdíčko s R na sedátko. Říkala jsem Ti, že jsi člověk, který může napsat knihu, který má poslání... Myslela jsem to tenkrát smrtelně vážně... Snažila jsem se Ti vysvětlit, že je na každym, jak si svůj život postaví, že lidi okolo bys neměl řešit, pokud nepotřebují pomoc. Učil ses a nutno podotknout, že Ti to šlo... Za těch pár měsíců ses změnil, byl jsi lepší... Pamatuju si, jak jsme šli z Hypernovy, byla tma a ty ses bál a zeptal ses mě, jestli mě nemůžeš chytnout za ruku... Nebo když jsi mi půjčoval své rukavice a říkal mi, že Ti na mě záleží... "Enný, mě na Tobě fakt záleží!!!"
Jsi jedinej, kdo mi říkal Enny a od koho to znělo tak zatraceně krásně... Hodiny jsi mi naslouchal a byl jsi se mnou vždycky, když jsem plakala... Nerozlučná dvojka... Už jsme tak byli známý...
A pak konec...Dodnes nechápu, proč s takovym pádem... Takhle hezký pohádky ale ani nemohou mít happy end... Nikdy nezapomenu na ty tvoje statusy, které byly o nás dvou, nezapomenu na tvoje modrý oči a na tvou bezprostřednost, která byla dokonalá...
Už je rok 2010... A zase brečím... Možná mi všechno došlo až teď... Brečím z toho, jak moc ses změnil a otočil o 180 stupňů... Brečím z toho, že nevím kde je pravda... Teď už Ti víc záleží na tom, co máš na hlavě než v hlavě... Díváš se na mě jiným pohledem... takovým tím: "Jsi naprostá nula, JÁ tu jsem ten hlavní..." občas si i jako nula připadám... Pořád doufám, že se probudím a budu v Itálii... že bude vrácenej čas... A mezi náma bude všechno v pohodě...


Kdo do toho vztahu chtěl jít, no???
Kdo mi říkal, ať Ti věřím?
Kdo mi říkal, že Tě neztratim???
A kdo mě tak moc odkopnul...........


NO COMMENT
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama