Můj život v muzice...

24. ledna 2010 v 19:58 |  Muzika
Muzika... Pro mě jedna z nejpodstatnějších věcí... Miluju muziku, ten život v ní, miluju, jak dokáže změnit náladu... Ale pojďme to vzít od začátku... v hudbě jsem vyrůstala od malička... Moje mamka je učitelka klavíru a už ve čtyrech letech jsem zpívala ve sboru... K tomu se pak přičetl klavír, sólovej zpěv, spoustu soutěží, skládání textů, kytara... A samozřejmě jsem začla poslouchat spoustu skupin, abych z nich mohla čerpat i pro vlastní inspiraci...
Když mi bylo 12, všechny moje spolužačky prahly po Rihanně, jenže mě to nebralo... Ostatní poslouchali hipec a já doufala, že přijde den, kdy se mi to taky začne líbit... né nezačlo. Měla jsem smůlu, že jsem byla ve třídě s rádoby šampónama a bárbie... A tak jsem si doma pouštěla Avril, Evanescence a zamilovávala se do rockový muziky... Avril mi tenkrát neuvěřitelně imponovala a její songy překonávaly myšlenky, že jsem ta špatná...
Když mi bylo 14, poprvý jsem se zamilovala a poznala punkéra Kubu... O něm budu vyprávět někdy jindy, ale díky němu jsem si poprvý připadala užítečná a neméněcenná. Dost mi ovlivnil pohled na hudbu... podlehla jsem punkrocku a smlsávala si už i na českých punkových kapelkách... Všechno, co jsem tehdy poslouchala byl rock nebo punkrock... Později i emocore... Kuba se se mnou sice rozešel, ale dal mi neuvěřitelně hodně do života :).
Na mé patnácté narozeniny jsem dostala první mp3. Mám jí na uších každý den - Když jedu do školy, když usínám, když na něco čekám a nepřestane mě to asi nikdy bavit :)). No, zpátky k patnáctému roku.
Nastoupila jsem na střední... Měla jsem první úspěchy se zpíváním a hodně lidí z Gymplu mě znalo jako tu rockérku s červenýma vlasama, co zpívá... Na tuhle epizodku mýho života vzpomínám moc ráda, poněvadž jsem prožila super chvilky v kapele, slyšela jsem skvělý ohlasy a nutilo mě to jít dál a dál... Jen jedna věc mi vadila. Lidé ze školy pro mě neměli příliš pochopení. Chyběla mi jediná rocková spřízněná duši...
Přestoupila jsem na jinou školu kvůli známkám...
A tam jsem objevila super holky, které poslouchaly to co já... Který byly strašně milý a hodný a já pocítila pocit obrovský úlevy... Milovala jsem ty chvíle, kdy jsme si pustili Paramore, měli cígo a do toho zpívali...
v říjnu se stalo něco, co mě poznamenalo... Opět jsem se zamilovala... Ale už to nebyl punkér. Byl to šampónek, diskouš a všechno, čím jsem do tý doby pohrdala... A když jsme se rozešli, šla jsem na diskotéku, protože jsem se chtěla odreagovat... A tam znělo "tuctuctuc." A já zjistila, že mi to vlastně vůbec nevadí... Tancovala jsem a bylo mi všechno šumák... Přišla jsem na to, že árenbíčko nebo soul Vám převede myšlenky do jiného světa... do toho optimistického. Všechno v tom světě se tváří hodně mile... A vy na chvilku zapomenete, že jste rockeři a prostě posloucháte Beyonce...

Teď jsem na tom tak, že moje srdíčku je v punk-rocku, ale poslechnu si i soul, r´n´b, kvalitní muzikál, emocore... myslím si, že je fajn poslouchat více stylů. Na hipec si asi nikdy nezvyknu, ale nikomu ho neberu :))

P.S: Děkuji Ti muziko, zachránila jsi mi nejednou život a to myslím SMRTELNĚ VÁŽNĚ...

Vaše Aný :-*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mickee mickee | 25. ledna 2010 v 3:19 | Reagovat

Taky poslouchám více stylů, sice nevím, kam je přesně zaškatulkovat, ale na poslech jsou ty skupiny jiný. Ale existuje jen jedna hudba, která je pro mě jediná, která přesně vystihuje mojí povahu. Je proměnlivá jako já, změna přijde z nenadání, nečekaná jako výbuch sopky, a pak se zase uklidní. Nevím přesně to je to za styl (nikdy jsem se nezabývala škalutkováním, u mě je ANO - líbí se mi to, NE - není to můj vkus, dál jsem neřešila, co to je zač), ale miluju tu klidnou část a najednou zařvaní, ventilování všech emocí najednou, všech prožitků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama